Ze života kavárny: Wifi

10.02.2019

Ze života kavárny: Wifi

Zazní typické cinknutí zvonečku nade dveřmi a my za barem zvedáme oči. Vchází muž okolo čtyřicítky, sám a s počítačem v ruce. Zdravíme nového hosta s úsměvem na rtech, ale jeho odpovědí je jen otázka: "Máte tady wifi?". Téměř automaticky říkáme i přístupové heslo. Host prohlíží vitrínu s dorty a říká: "Něco normálního, jako věneček nebo kremroli, nemáte?". Zkušená servírka odpovídá: "Ne, ale můžeme vám nabídnout mnoho jiných dobrot, jako třeba vafle." Host ji však překvapuje svou reakcí: "Doneste mi černý čaj. Ten snad máte, ne?" "Jistě, pane", konstatuje, stále ještě mile, servírka.

Zhruba po hodině přistoupí tentýž host k chladnici s nápoji, prohlédne si ji a objednává si Coca colu, která tam evidentně není. Číšník reaguje: "Coca colu vám nabídnout nemůžeme, ale Kofolu nebo jiné nápoje, které vidíte, ano." Host již nepřekvapí a suše konstatuje: "Tak to máte smůlu, nic už nechci."

Krátce na to padá připojení k internetu a zákazník odchází...

Říkám si, kdy ještě platí přísloví: "NÁŠ ZÁKAZNÍK, NÁŠ PÁN"? Ptám se již po několikáté: jak to, že jeden pozdraví kamkoliv vejde a druhého to vůbec nenapadne? Nevychovanost? Pracovní vytíženost? Nadřazenost? Přemýšlím ještě hlouběji: Vždyť každá profese je důležitá a měli bychom si vážit práce toho druhého. Umět za ni poděkovat. Respekt a pokora. Ach jo...

Jenže my to nevzdáme! Všechny hosty, i ty se špatnou náladou, mile uvítáme. Pohostíme je jak nejlépe umíme a budeme doufat, že se jim u nás nálada zlepší a při odchodu již odpoví na pozdrav. Každý led musí jednou povolit!

Přeji vám pohodový den

Marek Láznička